FILIP CENEK A TEREZA SOCHOROVÁ DVA VYPRAVĚČI A SÁGA RODU FOTOGRAFICKÝCH OBRAZŮ

Cyklický charakter projekcí Filipa Cenka a Terezy Sochorové, stejně jako jejich introspektivní a investigativní charisma, mohou být v jistém smyslu příslušníky uměleckých tendencí typu: archivace nebo prezentace paměti. Osobní paměť a paměťová asociace obrazů, potenciál chybění a nečitelnosti jsou jejich tématickým polem. K promluvě o těchto efemérních veličinách oba používají, ať již při společné či individuální autorské činnosti, diapozitivních snímků, animace a textu. Zvuk promítání (cvakání a přeskakování), momentky (často připomínající záznamy z cest, všední detaily nebo magická místa) jsou „překrývány“ plynutím textu. V něm pak lze číst poetické či filosoficky laděné odkazy k asociacím, jež mohou fotografie svým střídáním vyvolávat. Projekce vizuálního materiálu (zejména analogových fotografií) se podobá pokusu o těžbu času (v čase). Hledáním v horninách malých úlomků něčeho, co by mohlo osvětlit změť, která nám ulpěla v hlavě jako obrazy bez příběhu. A pak je tu příběh, kterému nejsme schopni lineárně rozumět, pokud si neuvědomíme, že je to jediná přítomnost, kterou jsme schopni spatřit za obrazy, ježto nám jsou předkládány jako záznam minulosti.

Dokumentace jako archeologie paměti

Statický obraz, v tomto textu zejména fotografii, lze číst jako sémiologický systém, jako uskupení znaků, které se odvolávají k paměti. Znak nebo množina znaků převedených do jazyka vyprávění. Na druhé straně může fotografie představovat předmět, který obsahuje „čas“, přenášenou minulost, její aktualizaci v pojmu přítomnosti. Tzv. vzpomínková fotografie je v zásadě neomezeným asociačním materiálem. V širším ohledu jde o nostalgický základ našeho vnímání „obrazů minulosti“, který je právě fotografický obrazový materiál schopen efektivně vyvolávat a živit. Čímž se již konkrétněji přiblížuji k principům práce Filipa Cenka a Terezy Sochorové. Dalším aspektem (v kontextu jejich tvorby) je schopnost fotografického obrazu vytvářet abstraktní příběhy nebo spojovat časové úseky na základě podoby místa, přítomnosti zachycených objektů nebo změny pozic fotografovaných objektů atd. A to i přesto, že fakticita či vzájemná podobnost po sobě následujících obrazů může být zcela nahodilá. Takto lze odvíjet tisíce možných časových spojení nebo příběhových traktátů. Z takového pohybu fotografických obrazů vyvstává snaha přiblížit se pohybu filmového obrazu. Film naproti tomu však od začátku počítá s pohybem uvnitř jednotlivých obrazů (záběrů). Film obsahuje jisté „chvění“, což z něj činí „okovy pro oči“. Sama fotografie je „pouhou“ stopou o určité singulární hodnotě, která pohyb pouze asocijuje. V čem se mohou dvě média - film a fotografie - principielně setkat je moment obrazové následnosti, kterou můžeme pozorovat jako více méně abstraktní příběh. Jako jeho poetické a abstraktní soukolí.

Řeč se zde stáčí zejména k dokumentačnímu (momentkovému) charakteru fotografie. Odvíjení příběhu ve smyslu zachycování fragmentů našeho reálného pohledu, ze kterého vzniká vizuální archív a naproti tomu nostalgie vyvolávaná patřením na „statická charismata“ minulosti zde hrají ústřední roli. Role a její inscenace fotografického média jsou rypadly v zemině možností, které může skýtat kvantita obrazového materiálu. Jako další složka zde pak vystupuje sám literární doprovod jako fundament vyprávění. Vyprávění obrazem i textem současně a snaha o jejich autonomii v celku. Odtržení literární narativity od výhradně textové izolace a naopak její zakomponování do promítání (ať už jedné či mnoha fotografií).

Dvojí sága: Textová introspekce a obrazová autonomie výpovědi

V práci Filipa Cenka a Terezy Sochorové se jedná o chápání fotografického materiálu jako svého druhu dokumentu časových výseků. Ačkoliv se osobní charakter jejich individuální práce liší, při společném vytváření projektů jako by docházelo ke kombinaci dvou vnitřních hlasů. Tato rozdílnost v celku se obráží ve filosofické poetice textu, jenž „kráčí vedle“ autonomních obrazů. Text je esenciálním opisem „obrazové atmosféry“, nostalgie, kterou promítané fotografie (v jejich společných projekcích) vzbuzují.

Tereza Sochorová s Filipem Cenkem se pokoušejí promluvit o zažité minulosti skrze přítomnost vyprávění (myšleno z divákovy pozice jako toho momentu, kdy právě sleduje promítání). Filip Cenek nachází cestu v  analytičtějších formálních výsledcích. Jeho přístup nevylučuje osobní přináležitost, nebo vazbu k použité fotografické materii. Tu volí on sám. Jde však zcela primárně o vytvoření co největšího možného „kruhu z obrazů“, které doprovází již zmíněný text. Textem jsou výňatky z literatury nebo poezie. Autor sám mnohdy dodává své vlastní textové linie nebo na nich participuje přímo Tereza Sochorová.

Společně nakonec vznikají fragmenty spatřitelné nekonkrétnosti příběhu. Do některých obrazů intervenují zcela zřetelnými diagonálami, „přeškrtáváním“ obrazu, nabízí černou a pak se opět vrací, avšak není zcela jasné, zda tam, kde přestali. Úsečky či úhlopříčky vchází do promítání jako moment přerušení a součást vyprávění.  Cenek a Sochorová staví „ságu z obrazů“ zcela v závislosti na možnostech asociací, které mohou vyvolávat v přítomnosti textu, včetně občasné absence obrazu. Tereza Sochorová a Filip Cenek docházejí spíše k představě zmíněné „ságy“ než k jejímu reálnému ztělesnění. Rod fotografie otiskuje osobní paměť a její původ na základě výňatků z rodiného alba či jiných osobních obrazů. Zkoumají svou autorskou roli v projekci svých vlastních vzpomínek. V prolnutí společných i individuálních zkušeností. Jsou to dva vyprávějící subjekty, kde je paradoxně popřeno vzájemné přerušování se. Kde, i přes zjevnou poetičnost jazyka, množením obrazů nevzniká dojem veršování života, ale naopak převedení života (jeho fragmentů) do obrazové prózy a textové filosofie vyprávění.  

(publikováno v magazínu Fotograf)